Láska za časů internetu

Jsem introvert, takže navazování vztahů je pro mě dost komplikované. Nejsem ten typ, který by jen tak vstal, k někomu přišel, a začal se s ním jen tak beze všeho bavit. Internet je pro mě bezpečná zóna. Tady si mohu přesně pohlídat, s kým se budu bavit a s kým ne, kdy se budeme bavit, a jak dlouho naše konverzace bude trvat. Pokud začnu mít z celé věci nepříjemný pocit, není nic jednoduššího než celé chatovací okno zavřít, a už se k němu nikdy nevrátit. Také si mohu přesně zjistit, kdo dotyčný je, a jestli se mi do konverzace s ním vlastně vůbec chce.

Zasloužím si ale takovéto pohodlí? Ve vztazích přece jde i o trochu riskování, a někdy se člověk prostě musí nadechnout a skočit. Tedy ano, pokud mě někdo v reálném světě zaujme, měla bych zvednout zadek, jít za ním a představit se. Jistě, někdy se člověk takto spálí, ale rozhodně je to pro budování charakteru zdravější, než když se dokážu bavit jen skrze jedničky a nuly. Být introvert sám o sobě není špatně, ale jeden by to neměl používat jako výmluvu pro to, aby se vyhýbal určitým situacím, třeba právě interakci s ostatními. Koneckonců, v mém profesním životě stejně nastanou situace, kdy budu muset mluvit: kolegové, šéfové, ale i třeba náhodní lidé na ulici. A jediný způsob, jak to zvládnout, je mít dostatečný cvik.

Takže internet sám o sobě vztahy neničí, ale dopřává lidem únik tam, kde dříve museli zatnout zuby a problém nějak překonat. Zejména introverti by ho tedy měli vnímat spíše jako rozšíření svých možností, ne jako útěk od reálného světa. Jako to provést? Třeba tak, že web budeme brát jako první krok, který nám usnadní pohyb mezi skutečnými lidmi, ale nikoli jako plnohodnotnou alternativu opuštění vlastního pokoje a intelektuálních hovorů s někým jiným než s vlastní kočkou. Pak nám může být net skutečným pomocníkem, a naši rodiče nebudou mít důvod si stěžovat.